Čistá duše

Říkali o něm, že je magor. Že nemá všech pět pohromadě. 

Děti si z něj často dělaly legraci, a on jako by to nevnímal. Rád se procházel, s pusou ustavičně pootevřenou a hlavou zakloněnou.

„Proč furt čumíš nahoru, Kalousku?!“

„Vyhlížíš ufo, Filipe?“

„Čeká, až si pro něj přiletěj, ha ha ha…“

Nikdo nechápal, co ho na tom pohledu tolik fascinuje. Nic, co se nacházelo nad úrovní hlavy, neuniklo jeho pozornosti. Znal barvu střech všech domů ve vesnici, pohledem zaujatě zkoumal dráty elektrického vedení, ptáky, co kroužili v dostatečné blízkosti, a taky stromy a život v nich. Nejraději ale sledoval oblohu se všemi jejími proměnami. Od azurově modré po kobaltově temnou. Ve dne ho okouzlovaly líně plující mraky různých tvarů a velikostí, v noci rozsypané drobečky světla, které někdo tam nahoře zapomněl zamést.

Bydlel s matkou na okraji vesnice; otec se od nich odstěhoval už před lety. Filip ho nepostrádal, zapomněl na něj, a matka se o něm nikdy nezmiňovala. Jeho život plynul obyčejně, pomalu, stejně jako pokojní beránci vysoko nad jeho hlavou. Když postoupil do druhé třídy základní školy, vedení školy rodičům naznačilo, že je Filip pozadu.

„Myslím, že pomocná škola by pro něj byla vysvobozením, paní Kalousková,“ podívala se na jeho matku unaveně působící ředitelka Smejkalová přes obroučky tlustých brýlí.

„Nebojte se toho, život pro něj přeci nekončí,“ usmála se na ni povzbudivě, když zahlédla rezignaci v její tváři.

To je konec, a ty to víš stejně dobře jako já, jenže se tě to netýká, pomyslela si jeho matka zdrceně, ale nahlas ze sebe vydala jen hluboký povzdech.

Mám syna dementa, honilo se myslí otci. Co jsem komu udělal?

A tak začal Filip navštěvovat zvláštní školu, kterou dokončil jen s velkými obtížemi. Z učiliště ho vyhodili, aniž pořádně začal. 

„Nezlobte se, paní Kalousková, ale on se na to nehodí, jinde mu bude líp,“ usmíval se na ni soucitně ředitel.

Snažila se za syna orodovat, přesvědčit ředitele, aby dal Filipovi druhou šanci. Neuspěla. Sebrala veškeré zbytky sebeovládání a pevným krokem odcházela. Sama. Manžel vedle ní tentokrát nestál. 

A tak Filip zůstal doma. Matka se na obecním úřadě přimluvila, aby se stal členem takzvané „Rychlé roty“, a Filip si tak s koštětem v ruce vydělal alespoň nějakou korunu, kterou matce přispíval na nájem. Dny šly za sebou jeden jako druhý, všednost kráčela ruku v ruce s rutinou. 

Zato noci byly barevnější.

Každý večer, když se máma zavřela u sebe v ložnici, šel za . Chodil ji pozorovat. Ninu. Zlatovlásku s kulatýma jantarovýma očima. Vlastně ji potkal díky své zálibě. Jednou se venku trochu opozdil a zatoulal se dál než obvykle. Když se vracel k vesnici, všiml si, že se v domě, který zel ještě před týdnem prázdnotou, svítí. V podkrovním okně, jediném nezahrazeném, spatřil dívku. Koukala na sebe v zrcadle a česala si mokré vlasy. Na sobě měla jen kalhotky. Sledoval ji jako u vytržení. Nahé ženské tělo viděl poprvé. Vydržel ji pozorovat až do chvíle, než zhasla, a její pokoj potemněl. Pak se vzpamatoval a vydal se domů.

Od toho večera chodil „na Zlatovlásku” jako do divadla. Vnímal, kdy měla dobrou náladu a kdy jí do smíchu nebylo. Někdy tančila, jindy si četla, občas se jí ramena chvěla pod náporem pláče. V tu chvíli ji toužil pohladit, ale doopravdy by se nikdy neodvážil dát najevo, že o jejím smutku ví. 

Pod její okno chodil s železnou pravidelností kolem desáté večer, kdy se Nina chodila koupat. Její pokoj se na půl hodiny ponořil do tmy a splynul tak s temnotou venku, tou, která pohlcovala i jeho samotného. Nehybně stál a čekal. Na svém místě, skrytý hustým listovím, chráněnec noci. Nenapadlo ho pohnout se ani o píď, ani když se mu pod bundu dotěrně zažíral třeskutý mráz, ani když z něj komáři za horkých letních večerů drze sosali krev. 

A pak se zjevila – vyloupla se ze tmy spolu s rozžehnutým světlem. Jeho nebeská královna, o tolik krásnější než zbytnělá oblaka před bouřkou. Její vlasy tvořily kolem oválné tváře svatozář a spadaly podél útlé postavy až k pasu. Filipova zdánlivě prostá duše začala bujet tisíci kvítky. Nerozuměl tomu. Nevěděl, co to znamená. Jediné, co chápal bylo, že tam musí být. Každý večer, po celou dobu, než zhasne. Když z různých důvodů doma nebyla, cítil se podrážděný. Po cestě domů kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. 

Vyrazil za ní i o Štědrém večeru. S matkou se navečeřeli, dostal pár ryze praktických dárků, a šli spát. On utíkal k oknu.

Zlatovláska si dlouho něco prohlížela, neviděl co, ale bylo mu to jedno. Zajímala ho jen ona. Pak se v pokoji zhaslo. Bylo to ale brzy na to, aby šla spát, usínala přece o dost později. Chvíli nerozhodně přešlapoval. Do posvátného štědrovečerního ticha zavrzaly vchodové dveře. Okamžitě ji poznal, protože ji prudce ozářilo venkovní osvětlení. Zatajil dech a nejistě přešlápl. Chvíli zůstala stát a koukala jeho směrem.

„Filipe?“ zavolala tiše.

Škubl sebou. Jak o něm může vědět? Je přece schovaný.

Vykročila směrem ke keři, za kterým stál. 

Zachvátila ho panika. Netušil, co má dělat. To přece není možné, aby o něm věděla! Chytl se silné větve vedle sebe a zaťal do ní prsty. Nevědomky se začal pohupovat na patách. 

Došla až k němu.

„Musí ti tady bejt strašná zima,“  usmála se na něj.

„Ne-e,“ zavrtěl rychle hlavou a popotáhl. 

Vztáhla k němu dlaň. Ucukl. Rychle ji stáhla.

„Neboj se,“ usmála se znovu. Sáhla do kapsy. „Něco jsem ti přinesla.“ Vytáhla pletenou čepici a palčáky.

„Abys tady nezmrzl,“ mrkla na něj.

Natáhla k němu ruku a on po nich rychle hrábl.

„Nepoděkuješ mi?“ naklonila hlavu trochu na stranu a zvedla jeden koutek v úsměvu.

„Díky,“ zahuhlal.

„Šťastné a veselé, Filipe,“ natáhla se k němu, stoupla si na špičky, a než stačil opět ucuknout, lehce ho políbila na tvář.

Pak se otočila a odcházela. U dveří mu ještě zamávala. Stál tam jako ve snách a nebyl schopen vůbec ničeho. Sklonil hlavu a prohlížel si čepici. Nasadil si ji na hlavu, a teprve teď si uvědomil, jak mu mrznou uši. Vklouzl rukama do palčáků a plácl s nimi o sebe. Vtom se v jejím pokoji rozsvítilo. Upřel pohled k oknu. Nenuceně se svlékla a dokončila večerní očistu. Pročesala si vlasy, natáhla na sebe noční košilku, a než zhasla, podívala se jeho směrem. Usmála se a ztratila se ve tmě. Ten večer byl nejkrásnějším okamžikem jeho života.

– – –

Alespoň věřím, že byl. Vydržel mě takhle pozorovat skoro dva roky. Kdo z „normálních“ mužů by byl takhle vytrvalý? Pak se jeho zdravotní stav zhoršil. Jednoho květnového večera bylo jeho místo mezi stromovím prázdné a já věděla, že to tak zůstane. Zvláštním způsobem mi chybí dodnes. 

Pokoj tvojí čisté duši, Filipe. 

S láskou, 

Nina