Tuhle cestu plánujeme docela dlouho. Martinova podmínka je, že poletíme někam, kde nebude časový posun větší než tři hodiny, protože potřebuje být v každodenním online spojení s kolegy z firmy. A že na místě musí frčet wifina. Tak jo. Dumáme, přemítáme, zkoumáme pro a proti…

… až je klasicky nakonec všechno jinak.

V polovině prosince odlétáme na Bali, kde je časový posun plus sedm hodin a rychlost indonéské wifi přímo úměrná stylu života místních. Po pár zhlédnutých dokumentech a referencích od známých vítězí OSTROV BOHŮ a já se modlím, aby hodnocení na Bookingu nebylo úplně zcestné a ve vybraném ubytování fungoval internet co možná nejrychleji.

První cesta vede z Prahy do Turecka, kde čekáme 6 hodin na přestup. Po navazujícím dvanáctihodinovém letu do Jakarty na místním letišti málem zešedivíme při hledání terminálu č. 3 a připadáme si stejně jako zmatený Harry Potter na své první cestě do Bradavic, zoufale se snažící dostat na nástupiště 9 a 3/4. Nakonec „tou zdí úspěšně probíháme“ a konečně sedíme v letadle směr Denpasar.

Protože jsme na místě v neděli krátce po půlnoci, přespíme na hotelu blízko letiště a druhý den se přesunujeme na první delší zastávku na trase – do vily Kayu Lama nedaleko Ubudu.

Villa Kayu Lama

Je to asi nejhezčí ubytování z celé cesty. Krom milého personálu oceňujeme super jídlo, které je navíc za hubičku, a zpětně taky stále tekoucí teplou vodu (což není úplně standard, jak později zjišťujeme). Nějakou dobu se vzpamatováváme z časového posunu a v podstatě si jen užíváme sluníčka, bazénu a místních dobrot. Vilu rádi doporučujeme. Je kousek od Ubudu, na místě si můžete půjčit skůtr a v centru jste do 15 minut. Navíc tady opravdu dobře vaří a připadáte si, v dobrém slova smyslu, jako na konci světa. A hlavně: wifi tu (relativně rychle) funguje!

Nasi goreng – smažená rýže

Zjišťujeme, že Bali je právem považované za úžasně atmosférické místo. Přívětivost a ochota místních, jejich naladění a přijímání koloběhu událostí každodenního života s přirozenou pokorou je nakažlivé. Skvělé jídlo, všudypřítomná vůně hřebíčku, spousta pestrobarevných květin a „good vibes only“ atmosféra člověka časem strhne. Když ale po pár dnech v resortu vyrážíme prozkoumat blízké i vzdálenější okolí, je smutný vidět, jak všechny poklady a ryzí krásy přírody místní systematicky pohřbívají svou lhostejností vůči přírodě. Vzpomínáme, jak je u nás ve městech relativně čisto a jak to klasicky oceňujeme až v přímém kontrastním srovnání. A to fakt nechci jakkoliv moralizovat nebo ukazovat prstem.

Je pravdou, že myslet si můžeme cokoliv, ale nakonec nezbývá než respektovat místní zvyky a mentalitu. A tak poznáváme, ochutnáváme a skládáme postupně naši třítýdenní mozaiku den po dni.

Cibetková farma

V prvním týdnu krom odpočinku a testování pestré palety chutí stíháme navštívit místní cibetkovou farmu, ochutnat několik druhů kávy a při pohledu na odevzdané šelmičky zavřené v kotcích sami sobě slibujeme, že už si ani jednu „made by cibetka“ nedáme. Po šesti dnech se z přístavu Padang Bay speed boatem přesunujeme na ostrůvek Gili Meno.

Gili ostrovy

Když zvažujeme, na kterém ze tří ostrovů zakotvit, volba nejdřív padá na Gili Air. O Gili Trawanganu se říká, že je ideálním místem pro pařmeny. Není nic neobvyklého, že se párty protáhne a ostrov duní a pulsuje až do časných ranních hodin, navíc tu jsou dost populární halucinogenní houbičky. Gili Meno je naprostý opak. Tichý, klidný ostrůvek, s údajně nejhezčími plážemi a poklidnou atmosférou. No a Gili Air je mixem obou. Zábavu si tady najde každý podle svého gusta, zároveň jí ale může snadno uniknout, pokud o to bude stát.

Na poslední chvíli se rozhodneme vypravit na liduprázdné Meno. Na ostrov se dostáváme speed boatem asi za dvě a půl hodiny. Při vylodění na vás hned u pláže čeká plno živých „taxíků“. Na všech třech ostrovech je zakázána motorová doprava, a tak tu potkáte spoustu dvoukoláčků s poměrně zpruzelými poníky. Místní vás zavezou kamkoliv, kdykoliv, nic není problém. Když zaplatíte.

A to se nám příliš nechce. Spoléháme na to, že ostrov je maličký a všude to máte coby kamenem dohodil. Do našeho rezervovaného ubytování, Gili Meno Escape, se volnou chůzí dostáváme asi za deset minut. Přivítá nás étericky krásná mladá Francouzka, která na Menu žije zhruba třičtvrtě roku a zalíbilo se jí tu natolik, že zřejmě ještě nějakou dobu zůstane. Původně prý byl jejím cílem Trawangan, ale ukázalo se, že párty jí zas tak moc netáhnou a „nudné“ Meno je překvapivě ideálním místem pro dlouhodobější pobyt.

Gili Meno Escape

Gili Meno Escape je malý sympatický resort uprostřed ostrova. Čítá asi 8 chatek, menší bazén a mini venkovní restauraci s recepcí. K snídani vám tu připraví vajíčka na vámi preferovaný způsob nebo třeba smoothie bowl. K pití máte na výběr čaj, nebo kafe a ovocný džus. K tomu všemu dostanete ještě talíř s ovocem. Snídaně není špatná a určitě budete od stolu odcházet dosyta najezení, porcemi se tu vážně nešetří.

Smoothie bowl

Čeho si na Menu všímáme na první dobrou, jsou opět odpadky všude kolem. Uprostřed ostrova existuje jakási neorganizovaná skládka a vlivem větru a občasného zemětřesení (nutno říct, že jedno prý proběhlo den před naším příjezdem) se odpadky postupně dostávají do všech koutů ostrova. Po proběhlém zemětřesení na sousedním Lomboku v létě 2018, které se dotklo i Gili ostrovů a částečně také Bali, je několik hotelů poškozených a zavřených. Místní se snaží následky minimalizovat a vrátit ostrovu jeho dřívější podobu. Všechno to probíhá ve stylu „no stress, hlavně se nepředřít“ :-). Na posedávající, pokuřující a do telefonů zahleděné domorodce narážíme na každém rohu. Vedle sebe mají položenou pilu, lopatu nebo koště. Koukají zasněně před sebe (možná do sebe) a když je míjíte, nabízejí vám s úsměvem „nejlepší masáž“ a „nejlevnější přesun lodí na Air nebo Trawangan“.

Na Menu strávíme celkem 4 dny a ochutnáme pár dobrot místní kuchyně. Napadají mě tři jídla, která stojí za zmínku.

V restauraci Mahamaya jsem ochutnala jedno z nejlepších zelených kari. Nemělo chybu. Úžasně dochucené, pálivé na hranici snesitelnosti, ale to já miluju, takže i když mi pusa hořela celou cestu zpátky k resortu, neměnila bych :-).

Pokud máte slabost pro POKE, můžeme doporučit to z restaurace AVIA. Jeden z nejhezčích zážitků máme z warungu u Jizzyho, který jsme měli jen pár metrů od ubytování. Je to maličké rodinné bistro, kde seženete jídlo doslova za pár korun. Na nic se tu nespěchá a všechno se děje v souladu. S čím? Jednoduše se vším. Vedle jídelních stolků spokojeně brouká v síti miminko, které jeho maminka občas něžně pohoupe a zároveň zvládne tišit prskající cibulku, která se pro nás opodál na pánvičce barví do zlatohněda. A že se vybarví náramně. Jídlo je to tuze dobré, s láskou připravované, s úsměvem servírované. I když to třeba může být úplně jinak (do hlavy té dobré ženě nevidíme), cítíme se tu jako doma. Moc ráda na tuhle večeři vzpomínám, byť jsme si dali „jen“ prostou smaženou rýži se zeleninou a tempehem. Co nám ale chutnalo úplně nejvíc, byl kokosový džus připravený z čerstvě namixované dužiny. Na podobně dobrý jsme pak už nikde jinde nenarazili.

Asi třetí den se rozhodneme na otočku podívat na sousední Air. Střízlivíme z ospalé atmosféry Mena a užíváme si její opak. Narážíme na úžasnou restauraci Pachamama a královsky si tady pochutnáme.

Kdybych měla Meno jednou větou shrnout, řekla bych, že stojí za návštěvu, ale den či dva (za mě) úplně stačí. Je to malý ostrůvek, kde si opravdu užijete klidu a ticha do sytosti. Pláže jsou tu celkem fajn a nedá žádnou práci najít si plácek, kde budete úplně sami. Dá se tu šnorchlovat, pozorovat želvy, navštívit ptačí farmu či jerezo uprostřed ostrova. Nebo jen lelkovat.

Gili Meno

Pokud preferujete víc temperamentu a akce, Air nebo Trawangan vám zřejmě budou lepšími zprostředkovateli zábavy. Meno je zkrátka takový flegmatik, kterého nic nerozhodí a se kterým zažijete převážně pohodu. Příjemně se tady vyspíte, dobře najíte. Brzy se přeladíte na zenovou frekvenci a při odjezdu už vás tudíž nemůže rozhodit, že váš speed boat neodjíždí v domluvených 11, ani o půl hodiny později, ani za další hodinu. Dáte se do řeči s lombockým prodavačem náramků a s úsměvem odmítáte všechny ručně vyrobené skvosty. Po další půlhodině od něj koupíte za polovinu ceny pěkných pár kousků, protože proč ne… Když si pak necháte vyprávět (speed boat stále nikde) příběh o obchodníkově rodině, kterou lombocké zemětřesení poměrně zásadně poznamenalo, natahujete se pro další.

Gili Meno

Naše loď je tady a my odjíždíme. Já ještě naposled lituju rozhodnutí nevydat se z Mena na čtyřdenní plavbu na ostrov Komodo. Byl by to určitě parádní zážitek. Četli jsme sice, že po cestě spoustu pasažérů trpí mořskou nemocí, pokud není počasí úplně ideální, ale věřím, že bychom to zvládli. Kdo se bojí, nesmí do lesa, ne? Tak si tak říkám, že jsme to prokaučovali a fakt mě to mrzí.

O pár desítek minut později se na speed boatu křečovitě držím opěradel sedadla, po čele mi stékají pramínky potu a přemýšlím, jestli budu zvracet teď, nebo za pět minut. S lodí to hází na všechny strany a troufám si říct, že všichni do jednoho máme co dělat, abychom udrželi snídaně v žaludku. Až na Martina. Navzdory divoké jízdě nevzrušeně sleduje film promítaný lodní společností a vypadá naprosto spokojeně.

O půl hodiny později, zelená jako Shrekova Fiona, zabořím konečně roztřesené nohy do písčité přístavní pláže. Rozhodnutí neplavit se na Komodo velebím do nebes. Není nad to cítit pevnou půdu pod nohama!

A tak se po ní spokojeně (já rozhodně) kodrcáme stařičkým minibusem do Tegalalangu skládat další dílky našeho Bali puzzle.